ROZHOVOR: Biker Kolář sbírá tituly. Chtěl by zdolat i Burj Khalifu

Jednu ze svých fotografií pořídil Kolář i v Brně. Zdroj: Vašek Kolář

30.06.2019
Osmadvacetiletý český bike trialista Vašek Kolář se svými freestylovými triky a jízdním stylem vyrovná fenomenálnímu britskému jezdci Dannymu MacAskillovi, kterého sleduje celý svět. Poličky mu plní deset titulů z mistrovství světa, šest z Evropy a čtrnáct z České republiky. Pyšní se také řadou úspěchů, mezi které patří i světový rekord. Pokořil totiž čínskou televizní a observační Dračí věž v Harbinu v nejkratším čase. A nyní o svém životě připravuje dokument.

O čem vlastně tento dokument bude?
Oslovil mě jeden Maďar, který dělá dokument s nejlepšími jezdci v trialu. Mám spoustu záběrů, jak jsem v šesti letech začínal, takže v něm bude můj život. Bude to celé v angličtině s českými titulky. Chtěl jsem mít něco na památku, co je o celém mém životě, rok co rok s prolnutými záběry, fotkami. Bude o mě mluvit hodně zajímavých hostů, sportovců olympioniků, se kterými jsem soupeřil za mlada, kteří se dostali v jiném sportu hodně nahoru a možná tam bude i Danny  (MacAskill). Jestli mi teda něco pošle, slíbil mi to. Už je to týden, tak mám trošku strach. (smích)

Víte už, kdy bude hotový a kde bude pro veřejnost přístupný?
Určitě se objeví na YouTube, ale nedokážu říct kdy. Třeba během tří měsíců. Baví mě dělat videa. Někteří profi jezdci se soustředí jen na závody a nezajímají je věci okolo jako sociální sítě a videa. Mě to naplňuje a vrací se to v tom, že s pěkným videem přijde pozitivní feedback. Lidi to sdílí a říkají, že je to skvělý, že mám originální styl. Laik to třeba nepozná, ale kluci, co jezdí, řeknou, že je člověk v něčem odlišný.

Pyšníte se spoustou úspěchů, mezi nimi je i světový rekord. Jak se vlastně takový rekord dělá?
Bylo to v Číně, sjelo se tam deset top jezdců světa, spousta z nich se zastavila ve třetím patře. Já jdu do všeho naplno. Kromě mě se na vrchol dostal ještě jeden Číňan, ale měl o hodinu delší čas. Já měl 32 minut. Poprvé jsem poznal, co znamená chytat křeče do rukou.

Jak probíhaly přípravy?
Trénoval jsem normálně. Mám dobrou fyzičku na kole, hodně lidí mi říká, že mám na kole úsporný styl. Všechno vypadá jednoduše, tím pádem nejezdím silově. Jsem za ty roky vyježděnej a s kolem sžitej. Tím pádem to člověka nestojí tolik sil.

Kromě světového rekordu si nejvíce vážíte kterého úspěchu?
Mého prvního titulu z mistrovství světa, což bylo ještě v mládežnických kategoriích Benjamin v roce 2002. V každém sportu se nedají sbírat takové tituly. Tehdy jsem letěl poprvé do Japonska, bez rodičů ve 12 letech. Letěli se mnou Josef Dressler, bike trialová legenda z České republiky, a pak ještě další asi tři kluci, kteří tam závodili. Ale samozřejmě můj sen odmalička byl být mistrem světa v  nejprestižnější elitní kategorii. A mně se to podařilo poprvé v roce 2014, dokonce mám na ruce vytetovaný pohár.

V čem spočívá to závodění? Dělají se tam nějaké triky?
Ne, je to rozdělené na dvě kategorie – UCI, kam patří většina cyklistických sportů, a BIU, to se jezdí v přírodě. Je to víc vytrvalostní a technický typ, člověk musí víc vymýšlet, jak tratě projede, protože si to nemůžete zkoušet před závodem. UCI se koná různě na náměstích, třeba v Antverpách, ve Švýcarsku v Bernu, všude po celém světě a Evropě. Tam jsou umělé překážky, je to víc o skocích, výbušnosti, je to víc trošičku jako sprint a maraton. Je těžké kombinovat oboje, já se o to snažím jako jeden z mála jezdců, ale v tom UCI jsem daleko horší, protože je to víc o výbušnosti a je těžký být nejlepší v obou.

Který Vás baví víc?
Celý život jsem trénoval v lese na přírodních překážkách. Za 22 let, co závodím, mám zkušenosti a vím, jak si trať projít, vymyslet, kde si udělat plošku nohou na odraz, kde se zachytit v těžkých situacích a tak dál. Kdežto na UCI člověk nemusí tolik přemýšlet. Je to o tom skočím, neskočím. Čím specifičtější ten sport je, tím ho dělá míň lidí a UCI je zajímavější a pro všechny lidi bližší. Možná se člověk rychleji naučí skoky než právě technické ježdění v lese.

Jaká je návštěvnost?
Ten sport je dost technický, tudíž i pomalejší. Přijde mi, že lidi ne vždy zaujme. Není jich tolik, jak bych si představoval, jak by to mohlo být. Na to, jak těžký je to sport, jak člověk jezdí v obrovských výškách, mu chybí rychlost. Mě by osobně bavilo daleko víc disciplín, ať už ježdění na rychlost, skok do výšky a tak dál, ale na to je to hodně malý sport. Jsou dvě různé sekce a není to o tricích. Mezi lidmi se uznává styl, ale šlápnutí nohou na zem je trestný bod a maximum na trati je pět trestných bodů. Jezdí se na čas, člověk musí vymýšlet, kde pojede rychle, kde se rozdýchat. Musí být všestranný, sžitý s kolem. Musím říct, že se za těch 22 let cítím na kole líp, než na nohách. Je mi bližší. Po nohách se v trati sápu, horolezím a s kolem ji projedu jednodušeji. Mám taky strach z výšek. Když jsem dělal fotky na střeše baráku, po nohách se mi třepou ruce, nemůžu k hraně. Ale na kole přijedu, ještě vyskočím, nevadí mi to s ním.

Podobně to dělá i Danny MacAskill. Taky jezdíte na hory jako on?
On nemá strach z výšek. To je ten zásadní rozdíl. Nicméně mám různé cíle, chtěl bych udělat nějaký zajímavý rekord tady v České republice. Třeba na AZ Tower projet po hraně toho obdélníku, co je nahoře a ještě přitom skákat. Chtěl bych být ten, co to udělá a zvládne, ale ne ten, co kolem toho bude lítat. Jen tak to udělat nemá smysl. Chce to nějakého manažera, ale nevím, jak tomu jít naproti. Mám v hlavě spoustu projektů, co bych chtěl zdolat. Jednou chci vyskákat Burj Khalifu, nejvyšší budovu světa. Pro tu bych musel trénovat trochu víc a specificky jen pro ni. Jenže všechno je o penězích a o tom, kdo by akci zaplatil. Mám spoustu videoprojektů, kreativních nápadů, které bych chtěl realizovat, dokud jsem jezdec na určité úrovni. Záleží ale na schopnosti sehnat peníze a sponzora. Zároveň by se i on sám zviditelnil. Strašně rád bych vyskákal nejvyšší budovu v Česku nebo světa a dostal se do různých médií. Člověku by se pak vrátilo, co do toho dal.

Stylem ježdění se dá vlastně říct, že jste takový český Danny MacAskill. Jak vás inspiruje?
Danny je skvělej kluk a kamarád. Několikrát jsem měl možnost s ním jezdit. Dělám hodně videí, mám je na svém YouTube. Danny mi je pochválí a říká, že má smysl je dělat dál. Udělal jsem video z Madridu, pak z Abú Dhabi, kde jsem měl exhibice, ale volný čas jsem využil natáčením. Musel jsem toho využít. Danny i Fabio mi to video pochválili.

O čem jsou ta videa?
Měl jsem jednou takový nápad, kdy jsem si sehnal 200 palet, video se jmenuje The Pallets a celé je na jeden záběr. Tím je to originální. Není tam ani jeden střih. Ti lidi, co jezdí, Danny a další to ocení, protože věděli, že musíš jet minutu v kuse. Bylo to taky na 120 pokusů. Pak pršelo, palety klouzaly. Taky jezdím rád bez brzd. Devadesát procent závodníků se do tohoto nehrne. Ale já mám blíž k freestylu a streetu a rád je kombinuju. Video bylo docela úspěšné. Všichni ho hrozně chválili, že je to neskutečné, že to snad ani není možné.

Vídáte se s nimi někdy?
Když byl Danny v Česku v Novém Městě na Moravě a já se tam byl podívat, řekl mi ‚Jé, proč sis nevzal kolo? Mohls show jezdit s námi!‘. Trochu mě to pak zamrzelo, protože je to pro mě sen si s nimi zajezdit před českým publikem. Jeli jsme spolu i s Fabiem Wibmerem na tři dny do Prahy, já měl trialový kolo, kluci mi půjčovali streetové, Danny svoje Enduro. Pak se za mě přimluvili u firmy, která vyrábí tato kola, abych dostal jedno skoro zadarmo.

Doporučil byste tento atraktivní, i když extrémní sport obyčejným lidem, co si občas zajedou na kolo?
Stoprocentně. Dneska je trial úplně nejlepší základ pro jakýkoli cyklistický sport. Myslím, že není vůbec od věci mít trial jako bokovku, když člověk dělá cross-country. Pro spoustu lidí to zní hodně jednoduše a skvěle, ale neřekl bych, že trénuju míň než olympionici. Kolikrát jde člověk po tréninku do posilovny, hodně pomáhá na skoky, dřepuje se, vzpírá. Chodím běhat schody, skáču snožmo, ale vždy potom jdu na kolo. To je to nejdůležitější. Pokud týden nejezdím, hodně to na sobě poznám. Občas to pomůže k odpočinku, ale pak chybí rovnováha a přesnost, o které tento sport je.

Poslední dobou se věnujete výuce jízdě na kole ve Vaší škole. Jak to v ní funguje?
Jmenuje se Vasha Bike Show & Academy. Lidi se mi sami ozývají na individuální výuku, někdo chce spravit techniku. Teď jsem trénoval dva malé kluky, co jezdí závody cross-country, pomáhal jsem jim a vymýšlel tréninkový plán. Spousta lidí si dneska koupí kolo za 150 tisíc a chtějí jezdit trialy, na stezkách. Chtěli by skákat, ale nemají vůbec žádné základy a do všeho jdou po hlavě, což je hrozně nebezpečný.

Sám jezdíte od šesti let. Jak jste se k tomu dostal?
V Blansku se jelo v roce 1996 mistrovství světa, na kterém jsem se byl podívat. Fungoval zde klub, kde jezdili starší kluci, takže nebyl problém začít. Tehdy nebylo tolik sportů, kola byly hrozně těžký, měly třeba 14 kilo, dneska už má každý sedmikilové. Táta se mnou chodil na každé tréninky, od 12 let jsem jezdil s kamošema, se staršíma, to mě posunovalo dál.

Co dělá vlastně profesionální bike trialista přes zimu?
Chodím hodně do posilovny, k tomu jezdím v hale. Trénuji přeskoky a výskoky a udržuji se ve formě. Pak jezdím do Španělska za mým kamarádem a soupeřem Raulem Gutierrezem, nechá mě bydlet u jeho rodičů kdykoli chci. Pro něj je to výhoda, trénujeme spolu, oba se posuneme. Krásný na tomto sportu je, že jezdí Slovák, Švýcar, Rakušan, Španělé a všichni jsme kamarádi a dokážeme se spolu domluvit a jet do Španělska přes zimu a všichni společně bydlíme.

To máte proježděný celý svět.
Ale nikdy jsem nebyl v Americe, což je trochu ostuda. Osmkrát jsem byl v Japonsku, šestkrát v Číně, Singapuru, prostě jenom na tuto stranu. Evropu ani nepočítám. V životě jsem byl snad 45x, možná vícekrát ve Španělsku. Hodně se mi líbí, mám odtud moc kamarádů. Možná se tam na stáří přestěhuju.

Dá se nějak porovnat profesionální cyklista, například ten, co jezdí Tour de France, a bike trialista? Je nějaký rozdíl například ve výživě, přípravě, náročnosti?
Myslím, že je to úplně odlišné. Jsou v tom obrovské peníze, přístup je daleko profesionálnější, ale ne tím, že by člověk trénoval míň, ale za jezdcem stojí obrovský tým lidí. V bike trialu si člověk ke všemu přichází sám, snaží se mít kolem sebe lidi.

Máte nějaké své stravovací, denní návyky, které dodržujete?
Vždy se snažím jíst zdravěji a nejíst určité věci, například pečivo. Ale se mnou je to složitý. Já mám jídlo hrozně rád. Myslím, že většina sportovců si udělá nějakou úlevu, občas si dají pizzu, hamburger, na co mají po závodě chuť. I když se zadaří nebo ne, udělají si radost.

Kdybyste měl pozvat na svou show, jaké triky můžou lidé očekávat, že uvidí? Komentujete je?
Do exhibic zapojuju lidi, skáču na auta. Teď mám nový setup překážek, vypadá to o dost líp než dřív. K tomu je hodně důležité mluvené slovo. Jde o to lidi bavit a vtahovat je do vystoupení, než předvést nějaké svoje maxima. Samotné ježdění je zajímavé, ale když k tomu není slovo, lidi hledí a nepoznají, co je a není. Člověk si vše musí korigovat, říct jim, teď mi musíte zatleskat, protože tento trik je těžký. Kdybych jim neřekl, tak tam člověk vyskočí a je ticho. Je dobré mít možnosti a dostat se do výšek, jenomže to je zase o financích, jaký má člověk setup překážek, jestli to má vůbec smysl. Všechno je o množství práce za tím je a jak je to zaplacené.

Zranění Vás nijak nelimitují?
Letos jsem to měl s nimi horší. Hodně krát jsem byl v dobré formě a pak z ní vypadl. Je to demotivační. Měl jsem něco s kolenem, bolelo mě tříslo a za ty roky mám trochu špatnou kyčel. Loni jsem měl ještě zlomené zápěstí. Nikdy jsem neměl moc zranění, až za posledního půl roku se všechno sesypalo. Nejsem žádný stařík, ale občas tělo dostává na frak. Hodně mi pomohla jóga. Teď mě začal podporovat hotel Sladovna v Černé Hoře, takže využívám jejich wellness centra. Dřív jsem poctivě trénoval, ale někdy to možná bylo až moc a málo jsem si dával odpočinek.


Autor: Lucie Pinková

V City.cz publikuji od začátku studia žurnalistiky, tedy od roku 2016. Doposud jsem nejčastěji psala o sportovních tématech, věnuji se ale i zpravodajství, převážně z Brna a Olomouce, z měst, ke kterým mám nejblíž.

  • Líbil se vám článek?
  • Zajímal by článek někoho z vašich přátel?
  • Máte co k článku říct? Využijte komentářů...

  • Mohlo by vás dále zajímat

    První klimatizované "šaliny" pro Brno už se kompletují v dílně. Dvě vyjedou na konci roku

    05.09.2019
    Pracovníci ústředních dílen brněnského dopravního podniku začali pracovat na kompletaci nových tramvají....

    FOTO: Czechitas otevírá v Brně místo pro vzdělávání žen v IT. Plánuje 326 akcí za rok

    05.09.2019
    Ve čtvrtek 5. září otevírá zájemcům v Brně nové možnosti vzdělávání organizace Czechitas. Především ženy...

    TrutnOFF přepne na BrnoON. Legendární festival by se měl stěhovat příští rok

    03.09.2019
    Letní hudební festival TrutnOFF změní své působiště i jméno. S dlouhou historií se přesune na jih Moravy,...

    VIDEO: Chlapce zahleděného do mobilu přejela tramvaj. Chodcům jde o život, varují policisté

    22.08.2019
    Lidé zahledění do mobilů a se sluchátky v uších v ulicích hazardují se svým životem. Zatím poslední podobný...

    V Brně změří kvalitu ovzduší speciální vůz. Zaměří se na náměstí Svobody

    21.08.2019
    Nečistoty v ovzduší už neuniknou. Jejich koncentraci bude od 12. srpna do konce měsíce měřit speciální...

    FOTO: Hlasujte o nejlepší návrh, který má připravit město i krajinu na změny klimatu

    11.08.2019
    Kdo vyhraje cenu za nejlepší nápad, jak připravit města a krajinu na sucho, vedra nebo přívalové deště?...

    Zapojte se do dění. Bavte se a vyhrávejte.

    Partneři portálu: